Začněme krátkými citáty:
„Zdravotnický pracovník je povinen poskytovat zdravotní služby, …., na náležité odborné úrovni a řídit se etickými principy“ (§ 49, odst. 1) zákona o zdravotních službách).
„Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni“ (§ 28, odst. 2) téhož zákona).
„…že si budete vědomi poslání vzdělání a vědy pro společnost, že budete stále usilovat o společenský pokrok a šťastnou budoucnost lidstva, že své vědomosti a svou činnost zaměříte ku prospěchu všech lidí a své povinnosti budete konat řádně a svědomitě, že budete stále prohlubovat vědecké poznání, ke kterému tato věda došla, a v něm budete stále pokračovat“. (z přísahy absolventů lékařských fakult).
„Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce)“ (§ 2, odst. 1) Etického kodexu České lékařské komory)
Lékař je vázán při své činnosti etickými principy i vědeckým poznáním (z tohoto důvodu například homeopatie nemůže být lékařským oborem: její teorie postrádá jakékoliv vědecké odůvodnění a homeopatika jsou, zhuštěně řečeno, léky, u kterých není nutno, na rozdíl od všech ostatních léčivých přípravků, prokazovat účinnost).
Mezi uznávané principy lékařské etiky patří (např. Vácha 2012):
- Nonmaleficence (neškodění)
- Beneficence (dobrodiní)
- Autonomie
- Spravedlnost
Velice lapidárně shrnuto má lékař při léčbě postupovat tak, aby pacientovi nabídl či poskytl péči založenou na dostatečném vědeckém poznání s cílem zlepšení zdravotního stavu (či zmírnění utrpení) při co nejmenším riziku poškození. Etiku a vědu nelze od sebe oddělit.
Jakmile se lékař dostane mimo tento právně-etický rámec (dále též postup lege artis), mohou nastat tyto scénáře:
A) Lékař si je vědom nedostatečnosti vědeckého poznání a toho, že jím zvažovaný způsob léčbě je experimentem, a proto tento postup ověří v řádně provedené klinické studii dle postupů správné klinické praxe, což zahrnuje (ve zkratce):
- Plán studie (tzv. protokol), podle kterého bude studii provádět
- Schválení příslušným státním orgánem, v našem případě Statním ústavem pro kontrolu léčiv
- Schválení etickou komisí, tzn. sborem nezávislých odborníků a laiků, který dohlíží na blaho a bezpečí pacientů zařazených do studie
- Souhlas pacienta, který musí být (velmi podrobně) informovaný a písemný.
- Zveřejnění výsledků
Touto cestou může buď potvrdit nebo vyloučit účinnost a bezpečnost jím zvažovaného postupu. V pozitivním případě se výsledek studie stává součástí tzv. medicíny založené na důkazech a lze je považovat za postup lege artis. (pro zjednodušení zde nebudu dále uvažovat to, zda se jedná o schválenou či neschválenou indikaci léku).
B) Lékař nemá dostatečné vědecké poznatky, léčí tedy dle své libovůle, a je tedy minimálně nedbalý svých zákonných a etických povinností.
C) Lékař má dostatečné vědecké poznatky, ale přesto léčí dle své libovůle v rozporu s vědeckými poznatky, a v tomto případě již možná také úmyslně porušuje zákonné a etické limity svého povolání.
Mohou jistě nastávat jednotlivé případy, pro které lékař nemá jasné lege artis řešení, a pak si musí „vystačit“ s intuicí, zkušeností, etickými pravidly…
Jestliže však lékař systematicky podává pacientům lék vědecky neověřeným způsobem, aniž by postupoval podle scénáře A), dopouští se zcela záměrně nezákonného a neetického experimentu na pacientech.
V tomto kontextu je třeba vidět „studii“ prof. Berana s isoprinosinem: tento experiment byl proveden metodickým šlendriánem, ze kterého nebylo možno získat jediný užitečný poznatek, a v rozporu se zákonem.
V tomto kontextu je třeba číst informace o léčbě ivermektinem praktickou lékařkou z Bratislavy (např. https://www.novinky.cz/zahranicni/clanek/bratislavska-lekarka-podala-ivermektin-80-pacientum-stav-vsech-se-zlepsil).
V tomto kontextu je třeba číst informace o léčbě ivermektinem z úst přednosty kliniky anesteziologie a intenzivní medicíny Východoslovenského ústavu srdečních a cévních nemocí Pavola Töröka: „už tři týdny léčí“ a už zkrátili dobu do vyléčení „u lehčích případů o cca 30 až 40 procent, u středně těžkých kolem 20 až 25 procent“ (https://www.novinky.cz/domaci/clanek/torok-resime-jen-preziti-lekari-na-sebe-musi-vzit-odpovednost)
V tomto kontextu je třeba číst informace o léčbě ivermektinem z úst primář I. Interní kardioangiologické kliniky FN u sv. Anny v Brně Michala Rezka. Navíc si pan primář pomáhá „polopravdami“ (např. https://www.respekt.cz/rozhovor/nasim-pacientum-ivermektin-pomohl-obavy-chapu-ale-nemyslim-ze-jsme-neopatrni). Ivermektin je sice testovaný, ale většina studií byla charakteru „ke všemu, co dáváme na COVID, jsme ještě pár pacientům přihodili ivermektin“, a dosud žádná studie neprokázala významnější klinický přínos toho léku. Pro zájemce přehled těchto studií i s komentářem: https://www.covid19treatmentguidelines.nih.gov/tables/table-2c/. Ivermektin asi urychluje vymizení viru z těla pacienta, ale zatím žádná studie neprokázala, že by to mělo nějaký klinický význam.
Předpokládám, že lékaři jsou zpravidla vedeni dobrým úmyslem pomoci svým pacientů (dobřečinění), ale např. slova přednosty Pavola Töröka „Někdo potřebuje studie, protože nemá na to mentálně, aby vzal na sebe odpovědnost v situaci, kdy jde pacientovi o život“ naznačují nedostatek úcty ke kolegům a pokory před nemocí i omezeností našich léčebných možností. Ani výjimečnost současné situace, ani relativní neškodnost ivermektinu (nebo isoprinosinu) nezbavují lékaře povinnosti léčit pacienty v souladu s právními i etickými normami jejich povolání.
Pravděpodobně politicky motivovaný přístup SÚKL a Ministerstva zdravotnictví ČR, které povolilo distribuci a používání ivermektinu v ČR (https://www.mzcr.cz/rozhodnuti-o-docasnem-povoleni-distribuce-vydeje-a-pouzivani-neregistrovaneho-humanniho-leciveho-pripravku-humevec-s-obsahem-lecive-latky-ivermektin/), dále podporuje vstup lékařů na „kluzký svah“ převahy pyšného ega nad poctivou a pokornou prací s vědeckými informacemi a respektem k pacientům.
Že je v tom podporuje populistický premiér, není překvapením („Pan ministr o tom jedná se SÚKLem a doufejme, že to brzy dojedná, protože zájem o ten lék mezi občany je velký“), přičemž pomiňme fakt, že lék bude dostupný pouze pro hospitalizované pacienty, takže zájem občanů mít doma „kouzelnou tabletku“ uspokojen nebude (ale kdo by se v tom páral na tiskovce, že ano…). U zmíněných institucí je to na pováženou.
Toto není text proti ivermektinu, je možné, že je pro pacienty s Covid-19 přínosný. Ale zatím o tom nemáme dostatečné důkazy, takže jeho podávání je experimentem. V tom případě měl být lékařům a pacientům zpřístupněn výše uvedeným přístupem (klinický výzkum). V současnosti bude podávání ivermektinu v ČR v režimu „já mu věřím, tak ho dávám“ a proto bude „spolehlivě fungovat“. To má s přístupem lege artis jen málo společného.
Tento text je o pýše, pokoře a poctivosti, o zodpovědnosti a nezodpovědnosti, o ohýbání či neohýbání práva, o „kluzkém svahu“, který hrozí nejen lékařům, ale každému z nás.
