Nechci psát o nemocných a nakažených virem COVID-19, na to je mnoho povolanějších (a kromě nich i mnoho takových, kteří se tváří jako povolaní, a o těch už možná psát budu) a píše se o nich snad více než je potřeba.
Chci psát spíše o společenském „viru COVID“, jehož dopady jsou, zdá se, závažnější než dopady viru SARS-CoV-2. COVID nás zaskočil nepřipravené v mnoha směrech, v některých ohledech jsme ani připraveni být nemohli. Z historického a biologického hlediska je to „jen“ jedna z mnoha epidemií, které se vyskytly a budou vyskytovat, dokud bude svět existovat ve stavu, v jakém ho známe nyní.
COVID nás ale také zastihl v čase, který lze popsat slovy jako infotainment, fake news, alternative news, postmodernita (dle Wikipedie charakterizována takto: bezmocnost, kterou pociťují jednotlivci ve vztahu ke globalizujícím trendům, konec epistemologie a etiky, jelikož se společnost místo univerzitními pravidly řídí zdravým rozumem, není tak utvářen etický systém a upadá morálka, odmítavý postoj k základům, za které bojovala společnost moderní: například k industrializaci, rychlé a rozšířené výstavby měst a odmítání zásad z předchozích let, pluralita různorodých tvrzení, přičemž věda mezi nimi nemá privilegované postavení). Sám k tomu ještě dodávám: infantilizace a ztráta kritického myšlení.
Moderní technologie nás zahrnují „tunami“ informací, které se všechny tváří jako stejně hodnotné a stejně pravdivé, přičemž jsme často rezignovali na alespoň malinké zamyšlení (je to vůbec možné?, podporují to jiné údaje?, jak spolehlivý je zdroj?, apod.) a často sdílíme „protože to je fakt bomba“. A jsou mnozí, kteří toho rádi využijí.
Často jediným kritériem hodnocení je „Jak to cítím, vidím, chápu,… JÁ“. Je to svým způsobem „zkarikování“ historicky přínosného zaměření na jednotlivce (osvícenectví, koncept lidských práv, apod.), která „zapomnělo“ na naše blízké i ty vzdálenější, které „zapomnělo“ na minulost i budoucnost, které zůstává ve stavu „JÁ, TADY a TEĎ“.
V tomto smyslu nejsme nemocni COVIDem, COVID nám jen nabídl nové a radikální zrcadlo. Je na každém z nás, zda tuto nabídku využijeme k pohlédnutí za hranice „JÁ, TADY a TEĎ“.
