„Jak můžou ženy hrát fotbal? Je to proti lidské přirozenosti. Nemůžete přece dělat věci proti Boží vůli,“ pravil George Becali, kontroverzní majitel nejslavnějšího rumunského fotbalového klubu FCSB, (dříve Steaua Bukurešť). A dodal: „Měly by hrát házenou, volejbal nebo basketbal, ale ne tyhle agresivní sporty“.[1]
Tento zbožný muž patrně nalezl v Bibli dosud nenalezené přikázání, něco ve smyslu „Jen genderově správnou nohou do míče kopati budeš“ a též patrně nikdy neviděl ženskou házenou, to by ji totiž zcela jistě nezařadil mezi neagresivní sporty.
Ale my v zemi Ivánka a jeho kamarádů[2] jsme zvyklí na jiné kalibry.
Už antické olympijské hry byl přístupny pouze mužům, a to pouze řeckým občanům, a měli i ryze válečnické disciplíny.[3] Moderní pětiboj byl z počátku výsadou důstojníků a vojáků z povolání.[4] Část sportů tedy vznikla z bojových, tedy výlučně mužských disciplín. Jiné sporty vznikly jako kratochvíle, a mohli bychom historicky zkoumat, z jakých důvodů si mohli dovolit a chtěli krátit dlouhou chvíli převážně muži, a proč se k nim ženy mohly připojit až v posledních dekádách.
Je zřejmé, že je ženský fotbal, stejně jako většina ženských protějšků mužských sportů, pomalejší, méně dynamický, zatím i méně takticky vyspělý. Shlédl jsem však několik zápasů nedávno proběhlého mistrovství světa žen ve fotbalu a musím připustit, že některé zápasy mne bavili více než třeba česká fotbalová liga, kde týmy často nejsou schopny zahrát 3 kloudné přihrávky za sebou.
Nicméně, proč mě ženský fotbal bavil a proč vlastně vznikl tento blog. Uvědomil jsem si,
- že jsem neviděl žádný bezohledný faul
- že jsem neviděl žádné simulování
- že faulující hráčka sice někdy diskutovala s rozhodčí, ale neběhala za ní jako zuřivý pitbull
- že soupeřky pomáhaly na nohy faulované hráčce nejen, když potřebovaly co nejrychleji hrát, protože prohrávaly
- že volné kopy byly zpravidla zahrávány z místa přestupku
- že auty byly zpravidla vhazovány z místa, kde míč opustil hřiště, nikoli 20 metrů od tohoto místa
- že probíhalo-li posouzení situace systémem VAR (videorozhodčí), hráčky klidně čekaly, někdy využili pauzu k taktické nebo motivační poradě, a neběhaly za rozhodčí s nepříčetným výrazem a nešermovaly rukama naznačujíce „to já nic, to všechno ona, to nebyl (nebo byl) ofsajd, to nebyl (nebo byl) faul“
- že dokonce žádná hráčka nekousla soupeřku (Luis Suárez to dokázal dokonce již třikrát[5]) ani ji nenašeptávala něco urážlivého, aby ji vyprovokovala k nepředloženosti[6]
Ano, bavil jsem nejen hrou, ale i „rytířským“ vedením boje nejlepších fotbalistek světa a srovnával to se scénkami na prakticky souběžně hraném mužském mistrovství Jižní Ameriky (Copa America).
Jo, a také si děvčata po vstřelení gólu, patrně vědoma automatického udělení žluté karty, nesvlékala k oslavě gólového úspěchu dresy…
[1] https://sport.aktualne.cz/fotbal/zensky-fotbal-je-to-proti-lidske-prirozenosti-sef-steauy-se/r~545f435a9e2511e9b5e8ac1f6b220ee8/
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Iv%C3%A1nku,_kamar%C3%A1de,_m%C5%AF%C5%BEe%C5%A1_mluvit%3F
[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Antick%C3%A9_olympijsk%C3%A9_hry#%C3%9A%C4%8Dastn%C3%ADci_her
[4] https://cs.wikipedia.org/wiki/Modern%C3%AD_p%C4%9Btiboj
[5] https://isport.blesk.cz/clanek/fotbal-ms-2014/207749/kanibaluv-hattrick-suarez-pokousal-soupere-uz-potreti.html
[6] https://www.idnes.cz/fotbal/reprezentace/materazzi-priznal-co-rekl-zidanovi.A060905_143732_fot_reprez_no
